Pro naše lidské potřeby všedního dne nás příroda vybavila dokonalým mechanismem utěsnění konce naší trávicí trubice navenek.
Konečník neboli rektum je v naší pánvi ostře zalomen zezadu dopředu pomocí svalových úponů pánevního dna, dále jsou tyto svaly na samém konci konečníku zesíleny a v podobě prstenců objímají tento poslední úsek a to je náš vůlí řízený zevní svěrač, neboli brána ven.
Tohle by ale ještě nebylo dostatečné k dokonalému utěsnění. Potřebujeme „vědět“ o kvalitě obsahu, který se snaží dostat z těla ven. Aniž bychom se tam museli šťourat prstem, okamžitě víme, co přichází. Jistě znáte ten pocit, kdy si chcete ulevit od zaplynění, prostě si pšouknout, ale prostě víte, že i kdybyste byli o samotě a mohli, tak to nepůjde, protože je to tam tak řídké, že by s tím odešla i stolice.
No a tuhle informaci nám poskytuje kůže řiti, která je smyslovým orgánem. To je ta rozetovitě složená kůže, která je vidět zvenku. Ona ale sahá podstatně hlouběji dovnitř, a po nějakých dvou až třech centimetrech přechází teprve ve sliznici tlustého střeva. Obsahuje tisíce senzorů a nervových zakončení. Poruchy právě v této oblasti vedou často k nechtěným únikům stolice a dalším problémům, ale o tom až v dalších kapitolách.
